Tiskové zprávy, média

Slovo „novinář“ by mělo patřit mezi pojmy, které lze nazvat vznešenými. Hvězdné vrcholy naší žurnalistiky tvoří jména Havlíček, Neruda, Čapek, Peroutka. Tito velikáni nejen referovali o událostech, oni svým působením své čtenáře zároveň vychovávali a posouvali tak celek národního společenství směrem vzhůru.

Žel, současná skutečnost je propastně odlišná a dnešní úroveň naší žurnalistiky naprosto nesrovnatelná. Na jejich adresu už padl nejeden nechvalný výrok; tak Tony Blair označil média za utrženou zvěř, výroky Miloše Zemana na adresu žurnalistů jako póvlu jsou všeobecně známy.

S malými výjimkami těch slušnějších se dnes stává masa redaktorů v každém deníku pouhými lovci senzací a skandálů. Při tomto lovu nedbají ani na základní slušné vychování, nerespektují hranice nepřekročitelného etického kodexu nebo je vůbec neznají. Patrně si vůbec neuvědomují, že mít v ruce sdělovací prostředky znamená mít v ruce i moc, tedy téměř neomezenou možnost rozhodovat mnohdy přímo o lidských osudech nebo o určitých lidských společenstvích. A vychovávat národ! Přitom si zřejmě držitelé této obrovské mediální moci nejsou schopni nebo si nechtějí uvědomit, že držení jakékoliv moci je nedílně spjato s odpovědností. O tom nechtějí nic slyšet. Ale je lhostejné, zda si to chtějí přiznat nebo ne, neboť odpovědnost vyplývá z vyššího mravního zákona, železně platného, který nepodléhá proměnlivému lidskému mínění. A pokud jsou tato slova držitelům jakékoli moci, v tomto případě mediální moci, k smíchu, pak na jejich adresu lze jen říci: máte naprostou svobodu rozhodování, ale jeho důsledky už jdou mimo vaši vůli a možnosti. Neboť co dnes zasejete, budete muset také na vlastní kůži sklidit, a to v poměru jeden klas z jednoho zrna. Budete-li až do konce života pokračovat tímto způsobem, pak bych nechtěl být na vašem místě, až budete překračovat onu pomyslnou čáru, která je branou do jiného rozměru bytí. Do rozměru, kterému se zřejmě vysmějete – ale tím hůře pro vás.

Svoboda je obrovským darem, určeným k zušlechťování sebe sama i celého stvoření. Lze jí zajisté zneužívat mnoha způsoby – jak v osobní tak veřejné rovině. Odpovědnost za její zneužití nese ovšem v obou případech vždy jedinec, který tak činí. Ani sebevyšší společenské postavení ho této osobní odpovědnosti nezbavuje – odpovědnosti za každou myšlenku, za každé slovo, za každý čin. A ani sebevětší veřejná moc, ať se nachází v rukou jednoho člověka nebo mocné skupiny lidí, nedává nikomu právo tuto moc zneužívat. To platí i pro média všeho druhu.

Klasickým příkladem zneužité svobody byly v Evropě dva totalitní režimy 20. století – nacismus a komunismus. Oba si uzurpovaly veškerý prostor veřejné moci pro sebe podle hesla „kdo nejde s námi, jde proti nám“. To je naprosté popření lidské svobody a demokratického způsobu vládnutí jako politického vyjádření této svobody.

Komunistický puč u nás v únoru 1948 znamenal uskutečnění snah veřejné moci o ovládnutí prostoru osobní, individuelní svobody každého jedince, prostoru nezbytně nutného k jeho vývoji a rozvoji ve svébytnou, samostatnou, důvěryhodnou osobnost, která je silná sama v sobě a je schopna čelit útokům na základní podstatu lidství a lidskosti. Těch, kteří měli odvahu k tomuto boji, nebylo příliš mnoho. Patří mezi ně bývalí političtí vězni komunismu, a já jsem jedním z nich.

Když po zatčení v r. 1949 při výsleších a potom i na lágru se mnou estébáci různými způsoby „tělesně komunikovali“, bylo to vždy zcela jednostranné střetnutí. Neměl jsem žádnou možnost obrany.

Opakované mediální útoky na Hnutí Grálu, hojné v poslední době v denním tisku, zejména v deníku MF Dnes, kdy selhání jedince se záměrně a vědomě paušalizuje, jsou flagrantním porušením etického kodexu, přitom jsou v naprostém rozporu s podstatou a pravdou věci. Dotyční „novináři“ totiž o podstatě věci nevědí vůbec nic. Přitom rozpoutali doslova hon na čarodějnice, stali se rozsévači nenávisti a dovolují si psát zdrcující kritiky o tom, o čem nemají ani ponětí – totiž o knize „Poselství Grálu – Ve světle Pravdy“. Jsem si jist, že ani jeden z nich ji nečetl. Jinak by stěží mohli psát takové přímo lživé a zkreslující zprávy. Metodou, jakou použili redaktor Kmenta a redaktorka Svobodová v MF Dnes, totiž vytržením jednotlivých vět z komplexu celého díla, lze třeba na základě bible dokázat, že není Bůh – anebo v případě potřeby ze slušného člověka udělat zločince, tak jak to v padesátých letech dělat rudý tisk vůči politickým protivníkům. Ochotných „novinářů“ se vždy našlo dost. A jak je vidět, našlo by se jich dost i dnes. To všechno jsem při svém dlouholetém věznění prožil na vlastním těle. Takže nic nového pod sluncem.

Článek redaktora Holce ve 23. čísle Reflexu pro svou nízkost a věcné bludy snad ani nestojí za zmínku.

Proč to všechno připomínám?

Protože analogie je zcela evidentní. Analogie v tom, že my všichni političtí vězni komunismu jsme tehdy nedostali žádnou možnost obrany. Surová veřejná moc všechno válcovala. Média mají dnes také v ruce obrovskou veřejnou moc svého druhu. A ti, které napadají, nemají také žádnou možnost adekvátní mediální obrany, protože držitelé této mediální moci jim tu možnost nedají. Současný tiskový zákon připouští pouze možnost dlouhodobých soudních tahanic se závěrečným skromným opravným článkem. Takže dnes jde také o jednostranné střetnutí, kdy napadený je bez šancí na obranu. Tato analogie ovšem našim médiím neslouží ke cti.

Ze zkreslujících, agresivních referátů v tisku i v televizi může neinformovaný občan získat jediný dojem: že Hnutí Grálu je společenství pomatených fanatiků nebo slepě věřících primitivů a ignorantů. A zdá se, že právě toto je cílem. Přitom jen já osobně, ve svém relativně malém okruhu, znám desítky vzdělaných stoupenců tohoto hnutí – lékaře, učitele všech stupňů škol, univerzitní profesory, architekty, inženýry různých oborů, ekonomy, úředníky státní správy atd. Já sám jsem absolventem filosofické fakulty. Jsou tedy tito lidé také jen pomatenými fanatiky nebo primitivními ignoranty, kteří nejsou schopni rozeznat dobro od zla a pravdu od lži? Na tuto otázku mi redaktorka Svobodová při osobní rozmluvě zůstala dlužna odpověď. Každý nepředpojatý člověk si však tuto otázku snadno zodpoví sám.

Neboť hledání pravdy života je vloženo do člověka jako neoslyšitelné volání. Ne každý ovšem toto volání slyší a reaguje na ně. Kdo však s vytrvalým dobrým chtěním vyvíjí neustálé úsilí o nalezení odpovědi na nejdůležitější existenciální otázky lidského života a jeho smyslu, ten dojde k cíli svého snažení. Ne kvůli světu, ale kvůli sobě. A třeba nakonec dojde k poznání, že skutečný život je právě toto úsilí – a také služba.

Kéž by k tomuto poznání, vyjádřenému tisíciletou moudrostí hesla „ora et labora“ – „modli se a pracuj“ – dokázalo dojít co největší množství lidí. Svět by byl o mnoho lepší.

Současná média, žel, v tom spíš překážejí, než pomáhají.

Zdeněk Křivka, Brno